Proč to dělám

Tohle je důvod, proč jsem po osmnácti letech v korporátu změnila směr své práce. Vím, jaké to je, když v tom člověk zůstane sám. A také vím, kolik může stát, když dlouho odkládá něco, o čem už uvnitř ví, že není v pořádku.

Čísla často řeknou pravdu dřív než my sami

Za roky práce s firmami jsem si všimla jedné věci: lidé většinou tuší, že jim něco nevychází. Jen se na to nechtějí podívat. Ne proto, že by byli líní nebo že by jim na firmě nezáleželo. Často se prostě bojí potvrdit si to, co už někde uvnitř vědí. Tak rozhodnutí odkládají, měsíc, dva, půl roku. A pak přijde chvíle, kdy už problém nejde přehlédnout. Dojdou peníze, výplaty se začnou zdržovat, dodavatelé čekají na úhradu a majitel řeší, jak zaplatí příští měsíc.

Jenže za tím nejsou jen čísla. Jsou za tím lidé: majitel, který kvůli firmě nespí, zaměstnanci, kteří potřebují výplatu, dodavatelé, kteří čekají na své peníze, a rodiny, které na firmě závisejí. A uprostřed člověk, který má pocit, že to všechno musí zvládnout sám.

Majitelé často nemají s kým mluvit

Majitel malé nebo střední firmy je ten, za kým nakonec přijde všechno: peníze, lidé, zákazníci, prodej, dodavatelé i rozhodnutí, která za něj nikdo jiný neudělá. Všichni čekají, že právě on bude vědět, co dál. Ale kdo se zeptá jeho? Často nechce přidávat starosti svému týmu a se zaměstnanci o všem otevřeně mluvit nemůže. Někdy nemá ani nikoho, komu by mohl říct: "Nevím, co mám dělat."

Pak přijde účetní s tabulkou. Ta mu řekne, co se stalo, ale ne vždy, co má udělat teď. A právě tady vidím smysl své práce.

Čísla nemají být rozsudek

Čísla jsem měla ráda vždycky, ne kvůli nim samotným, ale kvůli tomu, co dokážou odhalit: kde vzniká hodnota, kde peníze mizí, co funguje a co ne a jaké rozhodnutí může situaci změnit. Podle mě nemají být rozsudkem. Mají být informací, která nám umožní rozhodnout se včas. A někdy je největším vítězstvím právě to, že si díky nim dovolíme říct: "Tohle ne." Dřív, než nás špatné rozhodnutí stojí peníze, energii, vztahy nebo zdraví.

Na tohle jsem přišla už ve velké firmě

Osmnáct let jsem pracovala v korporátu, ve skupině Generali. Prošla jsem cestu od pojistné matematičky přes založení controllingu až po pozici finanční ředitelky České pojišťovny. Měla jsem pod sebou sto lidí a v nejvyšším vedení jsem byla jediná žena ze sedmi. Na papíře to byl úspěch. Právě tam jsem ale pochopila dvě věci, které dnes určují moji práci.

• První věc: Nestačí, aby čísla byla správná, lidé jim musí rozumět. Na poradách ukazoval každý útvar zelená čísla, a přesto byl účetní výsledek celé firmy červený. Každý dobře řídil svou část, jen lidé dost dobře neviděli, jak jejich část souvisí s celkem. Odborností jsem to nevyřešila. Musela jsem se naučit vysvětlit čísla tak, aby je lidé pochopili a vzali za svá.
  
  
• Druhá věc byla ještě důležitější: na vrcholu je člověk často sám. Finanční ředitel je v těžkých dobách ten, kdo tlačí na úspory. Nemůžete o všem mluvit s podřízenými a nemůžete otevřeně mluvit ani s kolegy, kterým právě snižujete rozpočty. A tak některé otázky zůstávají jen ve vaší hlavě. Co když se rozhoduji špatně? Co když něco nevidím? Co když to celé nedopadne dobře? Tehdy jsem ještě nevěděla, že stejný pocit později poznám u majitelů firem.

Pak jsem si položila otázku, co je vlastně úspěch?

V jednu chvíli jsem silně cítila, že mi nestačí být úspěšná podle životopisu. Nechtěla jsem po sobě zanechat jen další pozici, další projekt a další číslo v prezentaci výsledků. Chtěla jsem dělat něco, co má pro druhé lidi skutečný význam. Tak jsem odešla. Z pozice, ze které se podle mnoha lidí dobrovolně neodchází, bez velké značky za zády a bez jistoty, co bude dál. První rok byl těžký. Začala jsem budovat vlastní jméno, pracovala jako externí poradkyně pro KPMG a hledala, co z toho, co jsem se za osmnáct let naučila, můžu předat dál. Postupně jsem našla odpověď: nechci jen řídit čísla, chci pomáhat lidem podle nich dobře rozhodovat.

První silný moment přišel na workshopu pro neziskové organizace. Zpětná vazba byla výborná a navázaly první mentoringy. A já jsem po dlouhé době cítila něco, co je pro mě dnes možná ještě důležitější než výsledek: smysl. Později mě ovlivnil i workshop o sociálním podnikání Muhammada Yunuse, nositele Nobelovy ceny míru. Stále jasněji jsem si uvědomovala, že moje zkušenost nemusí zůstat uvnitř velkých firem. Můžu ji použít tam, kde má přímý dopad na lidi, kteří rozhodují o vlastní firmě a vlastním životě. Tak vznikla moje dnešní práce.